Píseň padlých

Jako stín časů dávno zašlých
pár bílých chryzantém v klopě
nosím, nosím...
Sláva vítězům, čest padlým,
ať je hýčká matka zem,
moc ji prosím, prosím...

Jak slova závětí je vymazal
dávno čas, déšť uhasil žízeň
a z tváří špínu smyl
Teď kdesi v zásvětí souká jim
sníh a mráz z ledový příze na
rubáš sváteční

Až naplní se
tvůj pohár času a život příští
nevydá než na pár vteřin, vteřin...
Stačíš se lásko má jen z krvavý
kůže svléct, osedlat vážku
a z černý špíny měst i se svým
trápením se naposled vzhůru
vznést, až jen zrnko hrášku
spatříš z výšky hvězd